Možná zní předchozí věty uchu čtenáře-intelektuála jako plané ženské tlachání, ale vězte, že debata o způsobech oslovování nás nakonec dovedla k docela zajímavému závěru. Na akademickém poli to asi nebude žádná novinka, ale přesto: Všimli jste si někdy, jak často v řeči propojujeme jídlo s partnerskými vztahy? A nečiníme tak jen my, Češi, týká se to spousty dalších zemí. Angličanky jsou v telefonním seznamu svých drahých poloviček vedeny jako cukříky (sugar), medíci (honey), či broskvičky (peach). Ovocem se inspirovali také muži z Číny, kteří k broskvičce přidávají ještě třešeň. Němci mají v oblibě obložené chlebíčky (schnitte), nebo smažené rybičky (backfisch). O něco poetičtější jsou Španělé se svými koláčky (magdalena) a půlkami pomeranče (media de naranja).
Analogie mezi jídlem a partnerskými vztahy se ale neprojevují jen v oslovování. Najdete je v nejrůznějších slovních spojeních. Španělé, když se rozcházejí, nedávají si kopačky, ale dýně (calabazas). Francouzi používají stejné slovo pro jedení a uzavírání sňatku (consommer). Zajímavá jsou i slova popisující navazování známostí. Zatímco ve Velké Británii muži a ženy rybaří (fish in the sea), v Německu se nabodávají na vidličky (angabeln).
V Česku lovíme. Když zrovna máme apetit nebo se nám někdo prostě líbí (protože je jistě k nakousnutí). Často zveme kořist na večeři, neboť jak je známo, láska prochází žaludkem. I kvalita podávaného jídla ovlivňuje výsledek schůzky. Když lovené roštěnce/buchtě nechutná, nápadníka odmítne. Ten se s ní může pokoušet ještě cukrovat či oblbovat ji frázemi typu „já bych tě láskou sněd“, ale když ho ona neshledá sladkým, nehodlá ho mít za svého cukrouška, má to zkrátka marné.