S tréninkem proto začínám půl roku předem. Připravuju se pečlivě. Především potom četbou knih s běžeckou tématikou.
Knížky začínám číst, abych se jimi k běhu motivovala. Netradiční memoáry O čem mluvím, když mluvím o běhání od skorolaureáta Nobelovy ceny Haruki Murakamiho jsou ale místy tak nudné, že se časem musím nutit i k samotné četbě. Chce to jiný trik. Zkouším to proto s audioknížkami. Zakazuji si je poslouchat jindy než při běhu. Takže pokud mě zajímá, jak dopadnou příběhy Olson-Adlera, Keplera nebo české fantasy Mycelium, nejde to jinak než si navléct šortky a vyběhnout do brněnských ulic. Docela to funguje. Maraton ale poběžím sama, bez podporujícího hlasu popisujícího třeba vtipné multikulturní střety protivného kodaňského detektiva a jeho svérázného arabského asistenta. Sluchátka představují gramy navíc a navíc mi brání v kontrole vlastního dechu.
I cestou na místo konání Pražského maratonu poslouchám audio nahrávku. Tentokrát projevy Hitlera. Tedy jen imaginární z knížky Už je tady zas. Zaníceně buřičský hlas Miroslava Táborského k pohybu přímo vybízí. Škoda, že u toho dvě a půl hodiny sedím ve žlutém autobuse.
V Praze přespím a na druhý den ráno vyrážím do Stromovky. Podle předpovědi má být oblačno až zataženo, místy přeháňky. Kvůli prověření pravdivosti této prognózy zvednu oči k obloze a… šlápnu do psího výkalu. Tohle okouzlené pozorování výškových budov se na Žižkově nevyplácí. Každopádně nebe je jak vymetené. Já to říkám pořád – meteorologie rovná se novodobá alchymie.
Minutu před startem se mi rozpadne pásek od hodinek. Moje první sportovní digitály, uvědomím si dojatě. Ale tady není čas na laciný sentiment (ostatně ty hodinky taky nebyly nejdražší). Nestihnu se vrátit do šaten, tak je chladnokrevně odhodím do popelnice, která bůhví proč stojí kousek od startovní čáry.
Bezprostředně po vyběhnutí přicházím na kloub záhadě, proč má pražský maraton přívlastek lidový. Lidé, běžci i neběžci, spolu totiž volně interagují na všech asfaltových chodnících i hliněných stezkách parku, neboť pro účastníky závodu není vyčleněná zvláštní trasa. Musím tedy obezřetně kličkovat mezi aportujícími dětmi a psy na odrážedlech. Tedy obráceně, samozřejmě. Jednou se vyhýbám i kamionu autoškoly. Zatímco ostatní mají podporu na trati, která je zásobuje energy gely, banány a přívaly povzbudivých slov, já mám s sebou jen balíček hroznového cukru zastrčený za gumou kalhotek.
Protože mi chybí hodinky a při průběhu startem pravidelně zapomínám kontrolovat časomíru, nemám o čase moc přehled. Nic mě ale ještě nezačalo bolet, takže to tipuju tak na dvacátý kilometr. Pro jistotu se ptám tři sta čtyřicet jedničky, která běží vedle. „Jsme ve třetině,“ vyfuní ze sebe. Vyprsknu ionťák. Prosím? „To se tak říká v maratonské hantýrce. Jednadvacet představuje falešnou polovinu, protože těch posledních deset je sakra náročných,“ dodá k mé úlevě.
Mezi dvacátým a třicátým kilometrem s Petrou (číslo 341) prohodíme pár slov. Chlápek v ultrakrátkých trenýrkách, který mě předbíhá už poněkolikáté, nás zvesela pokárá: „Neprndejte ženský…“ Asi neví, že i Zátopek si rád na trati povídal. Třeba když na olympiádě v Helsinkách běžel svůj první maraton a nevěděl, jak rozvrhnout tempo…
Brzy se ukázala jeho nezkušenost. Byl horký den, takže se Angličan Jim Peters, tehdejší držitel světového rekordu, rozhodl vedro využít, aby Zátopka setřásl. Na značce deseti mil se dostal už na deset minut pod svůj vlastní světový rekord a vzdaloval se od ostatních závodníků. Zátopek si nebyl jistý, jestli takové tempo může někdo vydržet. „Promiňte,“ doběhl vedle Peterse, „tohle je můj první maraton. Neběžíme moc rychle?“ „Ne,“ odsekl Peters, „moc pomalu.“ … Zátopka to překvapilo. „Říkáte pomalu?“ ověřil si raději. „Jste si jistý, že máme pomalé tempo?“ „Ano,“ přitakal Peters. Vzápětí zůstal jako opařený. „Dobrá, díky.“ Zátopek vzal Peterse za slovo a vyrazil. … Nakonec český atlet protrhl cílovou pásku ve svém třetím olympijském rekordu. (z knihy Christophera McDougalla Zrozeni k běhu, 2009, s. 97)
Posledních deset kilometrů běžím spíš hlavou, než nohama (to jsem pochytila z běžecké mluvy). Snažím se nemyslet na to, že mě píchá v obou kotnících i pravém koleni, a že se mi asi co chvíli roztrhne stehenní sval vedví. Po chvíli dokonce na deset vteřin zpomalím do chůze s podezřením na infarkt. Píchá mě už i u srdce a dýchací trubice jakoby se zúžovala.
Na posledních dvou kilometrech si představuji, že mi po boku běží můj přítel. Zrzavé vlasy a světlé chloupky na jeho rukou se třpytí v podzimním slunci. Svaly na hýždích se mu dramatiky stahují a uvolňují. Kontrakce, relaxace, kontrakce… Halucinace? Ale to už jsem v cíli. Nějaký pán s červeným šátkem uvázaným alá Rambo mi nabízí piškoty z velkého lavoru ne nepodobného tomu, v kterém moje babička pere spodní prádlo. „Šikulka, vezmi si piškotek,“ povídá mi laškovně. Tak doma oceňujeme našeho jezevčíka, když se vykálí na správné místo.
Konečný čas – 3:48. Na amatéra dobrý, ne? Nakonec bylo nejtěžší dostat se prostřednictvím pražské MHD na start. A taky nevydávit snídani sestávající se z nabobtnaných chia semínek. S bílým jogurtem tvoří směs připomínající holubí trus po dešti.
Po závodě přemýšlím, čím se ocením. Vzápětí si ale uvědomím, že jsem běžela za trest, a tak by asi bylo hloupé se za jeho splnění odměňovat. I když… V knihkupectví už mám vyhlídnutou knížku Jez a běhej – Moje nečekaná cesta k úspěchu na ultramaratonu.